Musíme si to probrat,

řekl energicky Gunvald Larsson a zabouchl dveře."Přesně ve tři bude u Hammara porada. Za deset minut."
Martin Beck který právě telefonoval na něho vrhl podrážděný pohled a Kollberg vzhlédl od nějakých papírů a zabručel:
"Jako bychom nevěděli, na čem jsme. A s prázdným žaludkem toho moc nevymyslíme."
Vynechat oběd nebo večeři, to byla jedna z mála věcí, která dokázala Kollberga vyvést z míry. Teď už vynechal nejméňe tři jídla, a měl proto mizernou náladu. Kromě toho mu Gunvaldův spokojený výraz vnukl podezření, že se byl právě někde najíst.
"Kde jsi byl?" ptal se podezřívavě.
Gunvald Larsson neodpověděl. Šel si sednout ke svému psacímu stolu. Kollberg ho sledoval pohledem.
Martin Beck položil telefon."Co se hádáte?" zeptal se.
Vstal, vzal své poznámky a šel ke Kollbergovi.
"Volali z laboratoře. Napočítali tam osmašedesát prázdných nábojnic."
"Který kalibr?" zeptal se Kollberg.
"Ten, co jsme předpokládali. Devět milimetrů. Všechno nasvědčuje tomu, že sedmašedesát z nich bylo z téže zbraně."
"A ta osmašedesátá?"
"Walther sedm pětašedesát."
"To byla ta, co ji Kristiansson vystřelil do stropu," poznamenal Kollberg.
"Právě ta."
"To nasvědčuje zase jen tomu, že ten šílenec, co střílel, byl sám," řekl Gunvald Larsson.
"Taky bych řek," přisvědčil Martin Beck.
Šel k nákresu a u nejširšího křídla prostředních dveří autobusu nakreslil křížek.